3.den - sobota 3.7.2010
Během noci docela foukalo a vítr přivál mraky díky nimž není ráno vidět na druhý břeh fjordu. Budí nás Bob a Bobek kteří vstávají a cvičí v mobilu ve vedlejším stanu a tak se toho chytáme a jako rozcvičku si dáváme balení naší noclehárny. Z kempu odjíždíme po osmé hodině a vydáváme se vstříc na nějakou dobu poslednímu delšímu přejezdu. Kolem deváté hodiny míjíme Oslo, dopravní systém norské metropole je téměř dokonalý a průjezd naprosto hladký, o tom se nám u nás může jenom zdát. Za další dvě hodinky děláme první krátkou zastávku u rychlobruslařské haly Vikingskipet v Hamaru. Hala je vyjma nosné konstrukce postavena celá ze dřeva a má tvar obrácené vikingské lodi.
rychlobruslařská hala v Hamaru
Z Hamaru pak pokračujeme do Lillehammeru, tedy do samotného centra zimní olympiády z roku 1994. Je to vlastně taková větší vesnice s jednou hlavní třídou. Ve městě se příliš nezdržujeme, jen asi půlhodinku během níž kupujeme zmrzku abychom rozměnili 1000 NOKovku. Pak už míříme do skanzenu Maihaugen, který opravdu za návštěvu stojí. Skupinovka za 80 NOKů, což je docela výrazná úspora proti 140 NOKům za klasický vstup. Areál je hodně rozsáhlý a během tří hodinek které jsme tu strávili jsme se rozhodně nenudili.
skanzen Maihaugen
Skanzen opouštíme zároveň s jeho zavírací hodinou v pět odpoledne a ještě nás čeká olympijský areál nad Lillehammerem. Autobusem vyjíždíme nad skokanské můstky a po svých scházíme dolů. Na chvilku si zažíváme pohledy které se naskytají skokanům na lyžích chystajícím se ke svému skoku a vesměs se shodujeme že to musí být šílenci bez pudu sebezáchovy. Zespodu ještě fotíme celkový pohled na olympijský areála pomalu míříme k busu.
olympijský stadion se skokanskými můstky
Čeká nás ještě asi dvouhodinový přejezd na sever, příští dvě noci máme přečkat na tábořišti v NP Rondane. Teprve severně od Lillehammeru začíná to pravé Norsko, na které jsem se tolik těšil. Kopečky se postupně stávají vyšší a vyšší a jejich vrcholky jsou již holé. O co hezčí je krajina vůkol o to horší se zdá být počasí. Od severu se valí černá mračna a my míříme přímo do nich. Tušený déšť se dostavuje asi po hodině cesty z Lillehammeru, ale kdyby déšt, normální slejvák to byl. Na naládě to zrovna nepřidalo, nicméně ještě to přeci jen kousek cesty máme a já stále věřím že se počasí ještě vylepší. A taky že ano, čím více se blížíme k cíli tím více déšť slábně a mraky už vůbec nevypadají tak zlověstně. Od městečka Otta nás čeká posledních pár kilometrů během nichž nastoupáme nějakých 700 výškových metrů. Poslední část cesty z osady Mysuseter na parkoviště Spranghaugen je již šotolinová a je zpoplatněna. Konečně jsme tedy v srdci hor, stále sice prší, ale deštík je spíš zahradnický. Stavíme stan na kouzelném tábořišti u říčky Store Ula vzdáleném asi 300 metrů od parkoviště a jdeme zpátky k busu přebalit krosny a nachystat věci na noc (dá se čekat že tu bude chladno) a hlavně na zítřejší tůru. Nalevo od nás černá obloha a déšť, napravo krásně modro. Ano uhádli jste, posouvá se k nám ta lepší část oblohy. Z okolních údolí stoupají mlhy, nad dvoutisícovými vrcholky Rondane se válí zbytky mraků a zanedlouho vše kolem fantasticky ozáří večerní slunce. Kouzelný večer, pobíhám s foťákem a nevím kterým směrem cvakat dřív. Realitě se ovšem fotka stejně vyrovná jen stěží.
večer na tábořišti v NP Rondane
Sluníčko se po půlhodince schovává za kopec, je čas povečeřet a jít spát. Ještě pár pohledů na krásné půlnoční červánky a hurá do spacáku.