1.den - čtvrtek 1.7.2010
Krátce po poledni odjíždíme z Kuřimi a za slabou půlhodinku už stepujeme na Zvonařce na nástupišti 26 odkud se máme vydat na naši pouť na sever. Lidí už je to docela dost, jen autobus nikde. Deset minut před druhou přichází Rosťa, který bude provádět skupinu přechodářů a říká že autobus má menší zpoždění. Chvilku po jedné přijíždí i náš průvodce Tonda a za další půlhodinku konečně i autobus. Během deseti minut máme naloženo a příjemně poloprázdným autobusem míříme ku Praze. Před čtvrtou hodinou jsme na Opatově, jdeme se občerstvit a mezitím nakládá bagáž pražská skupina. Před půl pátou už to vypadá na odjezd, když v tom se zjevuje dokonale špinavý mužíček z dopravní firmy a šťárá se v nějaké elektronice v útrobách busu. Tak hurá ven z busu a ještě chvilku si užít čerstvého pražského vzduchu. Přiblížila se pátá a mužíček svou operaci zdárně dokončil, můžeme tedy konečně vyrazit dále. Mezitím se nám v Praze stihla vytvořit slušná odpolední špička a tak se suneme většinou krokem. Přesto však za nějakou půlhodinku konečně mizíme z metropole a najíždíme na dálnici na Teplice. Radost z toho, že se snad konečně trošku rozjedeme, nám kazí klimatizace autobusu. Evidentně je něco špatně a zřejmě to má na svědomí pán co nám autobus v Praze "opravoval". Teplota v autobus se blíží třiceti stupňům. Za hodinku již naměkko uvařeni projíždíme českým středohořím, už i řidič rezignoval na točení knoflíky a prohlásil, že je nás prostě v busu moc. Blížíme se k německé hranici, v autobusu máme třiatřicet stupňů a potí se už i sedačky. Zastavujeme na poslední pumpě v Petrovicích, vyskakujeme z busu a rozpálený vzduch tropického podvečera nás okamžitě příjemně osvěžuje. Nedaleká klimatizovaná budova benzinky působí jako ráj na zemi. Padá rozhodnutí že tímhle busem se pokračovat nedá, takže budeme čekat na další, měl by tu být kolem deváté, takže za nějaké dvě hodinky. Naštěstí máme značnou časovou rezervu, takže trajekt bychom měli stíhat v pohodě, jen místo v Sassnitzu budeme čekat na poslední české pumpě, což lze nakonec považovat za docela dobrou variantu, občerstvení sice trošku předražené, ale za naši tvrdou korunu. Pět minut před devátou konečně přijíždí náhradní autobus, překládáme kompletní bagáž a před půl desátou jsme opět na cestě. Klimatizace zaplaťpánbůh funguje a byť jinak je bus poněkud v základní výbavě a o nějakém komfortu, například v podobě možnosti odsunout sedadlo do uličky, se moc mluvit nedá, tak jsme rádi že konečně jedeme. Jako návnada na dny příští je nám puštěn krátký film z raftingu na Sjoe, poté zajímavé video z výstupu na Mont Blanc a na uspání pak dokument Okno do nebe o výstupu Pavla Béma na Everest. Po jedenácté hodině vysílání končí, tak hurá na mučidla, zkusit aspoň chvilku udřímnout.